Inkluze „kolonu“ nebrzdí, pomáhá!

Nevím, co pana prezidenta vedlo k výroku o hendikepovaných dětech, zda jeho vnitřní přesvědčení nebo chtěl pouze odvést pozornost od dalšího hradního „průšvihu“, podobně jako volbou vybraných slov v Hovorech z Lán.

Ať tak či onak, jeho slova mne překvapují, mrzí i uráží zároveň.  Dýchají na mne dobou hluboké totality, kdy u nás byla snaha děti s postižením zavírat doma nebo do ústavů, jen aby nebyly na očích. Připomíná mi to realitu současných dní v některých rozvojových zemích, kde děcka s hendikepem stále čelí stigmatu „hříchu“ svých rodičů.

Bojovat s předsudky, ukazovat, že děcko, které se narodí s postižením, nemusí být nutně odsouzené k životu mezi čtyřmi stěnami, ale může chodit do školy s ostatními a později se může plnohodnotně zapojit do společnosti, aktivně podporuje i Česká republika, například v rámci své rozvojové pomoci. Velmi si toho vážím.

Česká rozvojová agentura podporuje mimo jiné i projekt inkluzivního vzdělávání neslyšících dětí v Addis Abebě v Etiopii. Měl jsem možnost navštívit i jednu z inkluzivních škol zařazených do tohoto projektu.  Ve třídách můžete potkat děcka jak neslyšící, tak zrakově postižené, i na vozíčku. Nepřipadal jsem si tam jako v Potěmkinově vesničce a nepřišlo mi, že by děti nějak trpěly. Naopak, chtěly se vyfotit sami od sebe, a to i s neslyšícím kamarádem.

Přesuňme se však z teplejších krajů k nám domů. Má dcerka chodila do školky s dívenkou na vozíčku. Pamatuji se, že se k ní ostatní děti chovaly velice hezky, pomáhaly ji a braly ji jako úplně normální a sobě rovnou, jen s tím rozdílem, že ony chodily pěšky a ona je doprovázela na vozíčku. Pokud mají děti mezi sebou někoho s postižením již od malička, považují ho za samozřejmou součást života. Neberou ho jako brzdu „kolony“.

Inkluze a začleňování lidí s hendikepem je jistým znakem vyspělosti té či oné společnosti. Inkluze dává jedněm šanci se zapojit plnohodnotně do běžného života, druhé to učí toleranci, tak potřebné v dnešním světě. Vždyť na světě žije miliarda lidí s různým typem postižení, tj. každý sedmý. Toho si všimli před časem i na půdě OSN, a proto existuje Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením.

Někdy stačí tak málo: kluzký chodník, chvilka nepozornosti za volantem, štípanec v lese… Linka mezi zdravím a zdravotním postižením je velmi tenká – jak u dětí, tak u dospělých.